Mám rád ty věci, co nic nechtěj' říct,
co stojí v koutě a nedělaj' nic,
a přece drží celej tenhle byt
ta stará kamna, ta židle, ten klíč.
Ta schránka na rohu je jen kus plechu,
a přece v ní bydlí sto tisíc vět,
sto tisíc "vrátím se", "měj se", "spěchám",
celej svět v bedně, a mlčí jak led.
Věci nelžou, věci počkaj',
věci nemaj' hodinky,
věci znaj' tě, věci mlčí,
věci nejsou malinký.
Ta lžíce ví, jak chutná chudoba,
ta klika ví, kdo šel a kdo se bál,
ta lampa svítí, i když nikdo doma,
a ráno zhasne a neřekne dál.
Já jednou půjdu, ony zůstanou,
a budou stát dál, jako by nic.
Přijde sem cizí, sedne si ke stolu,
a ony mu podaj' ten stejnej klíč.
Věci nelžou, věci počkaj',
věci nemaj' hodinky,
věci znaj' mě, věci mlčí —
proto nejsou malinký.
Ta lampa, ta lžíce, ta klika, ten klíč...
mám rád ty věci, co nechtěj' nic.