Mlha nad nížinou, vlhká, nízká, šedá,
gézové jdou bahnem, hlavy k zemi sklání.
Z prasklé věže zvon se do soumraku zvedá,
podzim leží na vodách jak otevřená rána.
A v dálce, tiše, sládne mstivá Kantyléna,
my jsme ta zem, co nikdy nezapomněla.
Zpěv, co nezhasíná, jen doutná pod vodou,
my neseme ta jména mlhou, deštěm, tmou.
Havran sedí na šibeňici jako stráž,
kraj je samý příkop, samý mokrý hrob.
V kalných tůních zrcadlí se zrezivělá zbroj
a vítr nese popel zhašených dob.
A v dálce, tiše, sládne mstivá Kantyléna,
my jsme ta zem, co nikdy nezapomněla.
Zpěv, co nezhasíná, jen doutná pod vodou,
my neseme ta jména mlhou, deštěm, tmou.
Ne křikem — šeptem roste naše pomsta,
my jsme ten šepot, co se vrací z hloubky.
Ne ohněm — vodou, co podemílá hráz,
my jsme ta voda. A my nikdy neustanem.
Až přijde noc a zvony ztichnou do prázdna,
ta píseň bude znít. A bude znít skrz nás.
Prapor dávno zetlel, rozpadl se v zem,
gézové jdou dál, ač nevědí už kam.
Co bylo umlčeno, dýchá pod ledem
a Kantyléna to nese krajem sama.
Tiše, tiše, sládne Mstivá Kantyléna,
doutná pod vodou, doutná pod vodou.
(text - Karel Hlaváček)