Mám doma skříň a v ní je vzorný řád,
na každém ramínku visí jeden stát.
Ten hnědý vlevo a ten rudý vzadu,
uprostřed volno pro tu příští vládu.
Kartáčem přejedu, prach sfouknu z klop,
odznáček nasadím a je to hop.
Nemusím věřit, stačí dobře stát —
jen vědět, který si dnes ráno vzít kabát.
Kabát sem, kabát tam,
se svými kabáty já nikdy neprohrám.
Ať přijde kdokoliv a ať si vládne sám —
já mu ráno v deset ruku podám.
Můj soused Krátký, ten měl jenom jeden,
ten svůj poctivý, a v něm chodil ven.
Nosil ho v úterý, nosil ho i v pátek,
v sobotu ho odvezli i s tím kabátem.
Já stál u hrobu, klobouk v ruce, hlavu skloněnou,
tak tiše, že mě všichni pochválili.
A v kapse jsem už měl tu jeho židli v radě
a v druhé kapse klíč od jeho bytu.
Kabát sem, kabát tam,
se svými kabáty já nikdy neprohrám.
Ať přijde kdokoliv a ať si vládne sám —
já mu večer v osm dceru za ženu dám.
Vy mi říkáte, že nemám žádnou tvář.
Ale tvář, ta se dá jednou ranou rozbít.
Kabát se svlékne, kabát se dá vyprat —
a vydrží mi dýl než přesvědčení.
Můj syn už má svou skříň, dal jsem mu klíč
a učím ho číst noviny odzadu.
Nejdřív se podívej, kdo je na fotografii,
a teprve potom si vyber náladu.
Kabát sem, kabát tam,
se svými kabáty já nikdy neprohrám.
Ať přijde kdokoliv a ať si vládne sám —
a až spadne, na hrob mu věnec dám.
Kabát sem, kabát tam...
a vešel bych se, pane, i do vašeho.