Jsem pro větrníky, ať hory zdobí,
pro slunce na střechách, co tmu nám zlomí,
pro vlaky, které se ženou vpřed jako ďas,
jen ať jejich stíny nedopadnou na nás.
Jsem pro svět otevřený dokořán,
kde každý poutník má svůj chrám,
jsem pro změny, jež lámají starý řád —
ale jen ne za svým prahem, tam svůj klid mám rád.
Ne na mém hřišti,ne u mých vrat,
chci mít svoje jistý — žádný prudký zvrat.
Cigárko a slunce, pohodu a klid,
odpovědnost žádnou, mesíčně pade mít.
Můj dům, má tvrz, můj malý svět,
do práce na devět a doma být v pět,
doma je doma, tam to mám rád,
a co je venku, to nemusím znát.
Jsem pro chléb pro ty, kdo hladoví,
pro střechy nad hlavou tuláků z polí,
pro města, kde nový život má hlas —
jen ne v naší ulici, ne mezi nás.
Ne na mém hřišti,ne u mých vrat,
chci mít svoje jistý — žádný prudký zvrat.
Cigárko a slunce, pohodu a klid,
odpovědnost žádnou, mesíčně pade mít.
Můj dům, má tvrz, můj malý svět,
do práce na devět a doma být v pět,
doma je doma, tam to mám rád,
a co je venku, to nemusím znát.
„Když se podíváte na sociální sítě v posledních
několika měsících, člověk by mohl nabýt dojmu,
že většina Čechů větrné elektrárny zuřivě odmítá…"
V obrazech bliká nám pokrok a řád,
v řečech je změna jak vznešený slib,
solidarita — to vznešený hlas,
dokud ji nenese někdo z nás.
„Kvůli nespokojenosti občanů jsme vyhlásili referendum,
ve kterém stavbu zamítli. Nejčastějším důvodem byla
výška větrníků a další kolující mýty."
Na sněmech mluvím o budoucích dnech,
v podpisu stvrzuji naději všech,
pak zavru bránu a žasnu v tichosti,
jak snadno se trefit do občanské libosti.
Ne na mém hřišti,ne u mých vrat,
chci mít svoje jistý — žádný prudký zvrat.
Cigárko a slunce, pohodu a klid,
odpovědnost žádnou, mesíčně pade mít.
Můj dům, má tvrz, můj malý svět,
do práce na devět a doma být v pět,
doma je doma, tam to mám rád,
a co je venku, to nemusím znát.
Jsem pro pokrok…
jen když kráčí krajinou beze mne.