Sedím v rohu, svět se topí v kouři
pivo studí víc než moje vzpomínky.
Televize mlčí, hospoda už stárne,
co jsem vypil, tak steče do jímky.
Karta padla špatně — jak už tolikrát,
život hraje poker bez pravidel.
Kamarádi zmizli někam pod trávu,
já tu pořád čekám na další level.
Pít či nepít, být či nebýt,
v každém džbánu malý vesmír.
Pravda sedí někde na dně,
ale já ji ještě neviděl.
Pít či nepít, být či nebýt,
filozof u třetího piva.
Svět je vážnej, já jen trochu
dělám, že mě to nebaví.
Říkám si: „Zítra začnu nový život,
budu běhat, zdravě jíst a spát.“
Jenže ráno přijde s jiným plánem —
otevře hospodu… a já jsem rád.
Déšť na skle bubnuje jak bubeník,
co zapomněl, kdy má skončit hrát.
V kapse cinknou poslední dvě mince,
číšník ví, že zas mi bude psát.
Pít či nepít, být či nebýt,
v každém džbánu malý vesmír.
Pravda sedí někde na dně,
ale já ji ještě neviděl.
Pít či nepít, být či nebýt,
filozof u třetího piva.
Svět je vážnej, já jen trochu
dělám, že mě to nebaví.
Kdyby Bůh si sedl ke mně ke stolu,
možná by si taky loknul pěny.
A když by řekl: „Synu, nemáš sílu,“
řeknu: „Klid — naleju ti změny.“
Možná víra není v kostele,
možná stojí tady u výčepu.
Mezi smíchem, dýmem, starou kytarou
a pár lidma, co se neztratí ve světě.
Pít či nepít, být či nebýt,
každej džbán má svůj limit.
Život bolí, ale přeje,
dokud oheň ještě svítí.
Pít či nepít, být či nebýt,
pravda někde v pěně dříme.
„Zítra přestanu,“ zas říkám —
ale dneska ještě žijem.
„Zítra přestanu…“
…no tak dobře, pozítří.